Veterináři bez hranic VSF-cz.eu

Gatab

Vakcinace začala už tradičně v osadě Gatab, ležící pod vrcholem pohoří Kulal, ve zhruba 1800 m nadmořské výšky. Gatab je důležitým centrem pasteveckých komunit - je tu několik napajedel, dva kostely, škola a nemocnice. Tato centra veřejného dění jsme využili i my k propagaci vakcinace - po několikahodinovém agitaci u studny, oznámení při nedělní bohoslužbě a prezentaci ve škole už málokdo nevěděl, že má v těchto dnech možnost nechat naočkovat svého psa nebo kočku proti vzteklině. Tahle interaktivní forma PR nám taky poskytla zpětnou vazbu - při rozhovorech s místními nás potěšilo, kolik toho dospělí i děti o vzteklině vědí. Se psy přicházeli často i z komunit víc než 15 kilomentrů vzdálených.

Z nemocničních záznamů je jasné, že počet pacientů přicházejících na post-expoziční léčbu (PET) po pokousání se rok od roku zvyšuje. Jak říká praocvník nemocnice Joel, není to snad proto, že by se v okolí vyskytovalo víc a víc psů s projevy vztekliny, ale spíš proto, že lidé mají o této nemoci větší povědomí a také z ní mají větší respekt. To samé vyplývá i ze záznamů našeho spolupracovníka Rashida, který veškeré incidenty pokousání ve vesnici dokumentuje. Zatímco před několika lety bylo pacientů absolvujících PET podstatně méně, ve většině případů se jednalo o velké kousné rány nebo případy kdy pes vykazoval typické příznaky vztekliny. Dneska je pacientů žádajících terapii víc. Přicházejí i ti, jejichž zranění je menší nebo u nichž se pes vlastně vůbec „divně“ nechoval. A to je dobře, protože podle toho co o vzteklině víme, i pes s normálním chováním může vzteklinu přenášet a i malé kousnutí může být zdrojem nákazy. S postexpoziční léčbou však nelze otálet ani u malých zranění, ani u normálně se chovajících psů - jakmile se vzteklina začne projevovat, je na veškerou léčbu pozdě.

Gatab má cca 2500 obyvatel a vakcinace tu má nejdelší tradici, takže tu často potkáváme psy, kteří byli očkováni už několikrát. Tradiční je tu ale i přítomnost levhartů. A tak zatímco někteří majitelé už několik let přivádějí k vakcinaci stejného psa, jiní (hlavně ti jejichž obydlí jsou blízko lesu), přijdou pokaždé s jiným zvířetem a s vysvětlením, že toho co jsme očkovali posledně zase odnesl levhart...

Po Gatabu následuje Losikiriashi, menší vesnice na východním svahu Mt. Kulal, kam se terénní pickup, velkoryse poskytnutý německými VSF, dostává lesní kamenitou cestou jen s velkými obtížemi, ale nakonec to přecejen zvládne. Rashid a Shukri, naši pomocníci žijící v Gatabu, teď na chvíli opouštějí své rodiny aby s námi objeli další vesnice. Přes Losikiriashi se dostáváme až na úpatí Mt. Kulal a do vesnice Olturot, která je už prakticky v poušti. I přes nehostinnost svého okolí je Olturot domovem pro asi 800 lidí. Žije tu množství velbloudů, kteří jsou vzteklinou také ohroženi. V minulých letech projektu jsme byli očitými svědky případů vztekliny u velbloudů, letos tomu tak naštěstí není, ani nám jejich majitelé o ničem podobném nevypráví. Spolu s Morrisem, zástupcem Keňské veterinární správy, se vydáváme na další přednášku do místní školy. Evropan jen těžko chápe jak se ve 40 stupních pod plechovou střechou může někdo na něco soustředit, ale pozornost místních školáků je opravdu úctyhodná.

Zatímco jedna část týmu vakcinuje, druhá se vydává napřed na sever, do Ngororoi a Arapal, aby tamní lidé o vakcinaci informovala předem. Život v poušti je složitý; vydáte-li se se stádem k vodě, může vám to zabrat i několik dní a můžete tak toho spoustu prošvihnout.

Ngororoi na první pohled vypadá jako malá osada, kde je snad jenom kostel, škola a pár chatrčí. Množství dětí ve škole ale ukazuje na to, jak početná populace se skrývá roztroušená na úpatí Mt. Kulal. I tak jich je, podle slov učitele, přítomná asi třetina. Jak říká na vysvětlenou, pro většinu žáků je cesta do školy tak dlouhá, že jí prostě nemůžou absolvovat každý den. A tak se v rodině střídají – jeden ze sourozenců zůstane doma pomáhat, druhý jde do školy a za dennebo dva si role prohodí.

Poslední na východní straně Mt. Kulal je vesnice Arapal. Tady se setkáváme s velkým počtem zpráv o „vzteklých psech“. Z popisu jejich chování je těžko rozlišit jestli se jednalo o psy trpící vzteklinou nebo agresivní zvířata. Exaktní laboratorní diagnostika je takto odlehlých oblastech velkou výzvou. První den vakcinace v Arapalu k večeru přichází člověk, který se tváří trochu nešťastně; vedl sem svého psa skoro celý den a on mu těsně před vesnicí utekl nazpátek. Půjčuje si od nás vodítko a slibuje že  učiní ještě druhý pokus. Skutečně se dostaví se psem na vodítku třetí den ráno.

Po Arapalu objíždíme Mt. Kulal ze severu a dostáváme se k jezeru Turkana. Na jeho břehu pak pokračujeme ve vakcinaci v rybářských vesnicích El Molo, Komote a Palo, v městečku Loiyangalani a v osadě Larachi, na západním úpatí Mt. Kulal. V těchto místech se na jaře letošního roku vyskytlo několik psů se vzteklinou, kteří pokousali téměř dvacet dětí. Místní lidé popisují, že v tu dobu se radši zavírali doma a ven vycházeli s klackem v ruce. „Bylo to jako za války“ říká Paris, pracovník místního zdravotního centra, kde od jara naočkovali postexpoziční terapií 32 pacientů.

South Horr... Z Loiyangalani se přesouváme na jich, do údolí mezi dvěma horskými hřebeny Ol Donyo Mara a Mt. Ngyiro. Po cestě ještě zastavujeme na vakcinaci v menší osadě Sarima a večer dojíždíme do South Horr a Kurungu. Jde o středně velké městečko a přidruženou vesnici, které jsou centry dění pro komunity rozptýlené v širokém okolí; dětí i psů je tu požehnaně. Jsou tu i stařešinové z jiných, vzdálených sídel, například Ngurunit nebo Laisamis, kteří nám přišli říci, že by byli rádi kdyby se projekt rozšířil i do jejich lokalit. Zatím jim nemůžeme slíbit víc než že s tím souhlasíme a budeme se snažit aby se tak v budoucnu stalo. Pro letošek ukončujeme vakcinaci v městě Kargi, na cestě z Mt. Kulal do Marsabit. Vakcinace tu není moc rozsáhlá, jde spíš o zkoušku toho jak to zde bude fungovat. Všichni doufáme že příště budeme mít víc času a prostředků.