Veterináři bez hranic VSF-cz.eu

Již 10 let vakcinujeme psy a jiná zvířata proti vzteklině v oblasti jezera Turkana v Keni! Děkujeme za vaši přízeň a podporu!

Vzteklina neboli lyssa od nepaměti patří mezi nejobávanější onemocnění člověka získaná od zvířat. Samotné jméno Lyssa v antické kultuře přísluší bohyni šílenství, dceři bohyně noci Nyx. Díky dramatickému průběhu a nevyhnutelnému fatálnímu konci se se zmínkami o vzteklině setkáváme již v mezopotámském zákoníku města Eshunna starém přes dva a půl tisíce let a tématu vztekliny se později nevyhnuli ani klasici antické literatury, jako například Homér a Aristoteles.

Mezníkem ve vztahu člověka a lyssavirů se stává rok 1885, kdy Luis Pasteur poprvé úspěšně použije vakcínu z míchy králíka a zachrání tak život mladíka Josepha Meistera, pokousaného vzteklým psem. Od Pasterových průkopnických experimentů byl jen krok k první vakcinanční kampani zacílené na psy v Japonsku 20. let minulého století. V současné době preventivní vakcinace ve všech svých podobách představuje klíčový prvek prevence vztekliny na celém světě.

Na celém africkém kontinentu je  pes považován za hlavní epidemiologický článek v koloběhu vztekliny a za zdroj infekce lidí a současný nárůst počtu případů je dáván do souvislosti s rostoucí lidskou populací a současným nárůstem populace domácích psů. Psi jsou i příčinou lokálních epidemií vztekliny (a psinky) u divokých šelem a řada mezinárodních vakcinačních projektů (např. v Etiopii, Tanzanii) si klade za cíl vytvoření vakcinovaných prstenců kolem významných národních parků.

HISTORIE PROJEKTU

Nárůstu počtů smrtelných případů vztekliny se nevyhnula ani oblast okolí jezera Turkana v severní Keni, obývaná polonomádskými pastevci kmenů Samburu a Turkana. I zde je nejčastějším, ne-li jediným zdrojem infekce domácí pes a obvyklou obětí vztekliny jsou především děti.

Přestože v oblasti je dosažitelná alespoň základní zdravotní péče, neznalost nutnosti postexpoziční terapie pokousaných osob (PET) a její finanční nedostupnost jsou v pozadí většiny lidských úmrtí na vzteklinu.

Samotný nápad vyzkoušet preventivní vakcinaci psů v samburských vesnicích se zrodil při diskusích s náčelníkem a stařešiny odlehlé samburské vesničky Gatab během naší návštěvy v roce

2005, jako možná odpověď na smutný případ úmrtí dvou samburských dětí v sousední vesnici. Rukavici hozené bohyní šílenství se jen těžko odolává a tak již v následujícím roce se do Keni do pohoří Kulal vydává malý česko-rumunský tým s jediným cílem: vyzkoušet realizovatelnost vakcinace a reakci místních obyvatel.

I přes to, že jsme na Kulalu měli řadu kontaktů a oblast jsme dobře znali z předchozích cest, práce se psy a jejich majiteli byla něčím úplně novým. Pozitivní ohlas a nadšení místních komunit  zastínily řadu technických problémů a dodnes jsou motivací pro pokračování.

PSI A PRÁCE V TERÉNU

Vlastní vakcinační kampaně dosud probíhaly vždy v letních měsících, na přelomu období sucha a dešťů. Vakcinaci vždy předchází jednání s náčelníky a stařešiny jednotlivých komunit. Tří až pětičlenný vakcinační tým pak navštěvuje jednotlivé vesnice s cílem naočkovat během několika dní maximum psů a koček, ale i velbloudů a oslů v dané lokalitě. Současně s vakcinací jsou sbírána anamnestická data a odebírány vzorky pro další vyšetření (sérologie, detekce endo- a ektoparazitů, genetika).

Samburu i Turkana jsou pastevci a jako takoví jsou v suchém klimatu severní Keni nuceni se svými stády v podstatě nepřetržitě migrovat za pastvou a zdroji vody. Část obyvatel (obvykle vždy část rodiny), většina dobytka a také většina psů je tak v neustálém pohybu v oblasti o ploše stovek čtverečních kilometrů. Do vakcinační kampaně jsou proto v rámci možností zařazovány i přechodné osady.

Všem očkovaným psům je vystaven očkovací průkaz. Barevná fotografie psa v něm nejen že usnadňuje identifikaci očkovaného zvířete, ale je i jistou vějičkou a motivací pro majitele psů. Sama populace samburských a turkanských psů je velmi specifická, psi v ní zásadně převažují nad fenami a díky vysoké mortalitě je nezvyklý vysoký podíl zvířat mladších jednoho roku a velmi rychlý obrat populace. Větší část očkovaných psů jsou tak zvířata primovakcinovaná, podíl revakcinovaných nepřesahuje 15 %. Výhodou pro realizaci projektu je absence toulavých psů, ti v drsných podmínkách totiž dlouho nepřežívají a představují oblíbené zpestření jídelníčku pro dosud stále početné levharty.

SOUČASNOST A BUDOUCNOST PROJEKTU

Rok 2010 byl již pátým rokem trvání a získané zkušenosti umožňují určitou bilanci, kterou se pokusím shrnout v bodech:

pozitiva:

- naočkovali jsme stovky psů, koček, velbloudů a oslů patřících domorodcům etnik Samburu, Turkana, Rendille a El-Molo

- podařilo se vytvořit systém hrazení PET pokousaným osobám

- ve vakcinované oblasti se nevyskytl jediný případ úmrtí člověka

- v oblasti významně vzrostlo povědomí o vzteklině, nutnosti vakcinace psů a PET u pokousaných

- projekt se těší zájmu v Keni i v ČR, o čemž snad svědčí mimo jiné medaile Ministerstva zahraničí ČR, kterou jsem převzal v Nairobi v únoru loňského roku

přetrvávající problémy:

- stejně jako asi v případě každého podobného projektu, každoroční zajištění adekvátních finančních prostředků představuje klíčový problém

- logistika a přeprava budou problémem zřejmě napořád. Tisíce off-road kilometrů doslova zlikvidovaly jak náš starý landrover, tak postupně i většinu vybavení

-   uchovávání vakcín a odebraných sér v chladu je v podmínkách totální absence elektřiny trvalou noční můrou

- v řadě osad jsou stále zásadní rezervy ve spolupráci s majiteli zvířat, kteří nepřivedou všechny psy k vlastní vakcinaci

Jakkoli naivní a neodborné byly naše prvotní představy o vakcinaci psů okolo jezera Turkana, projekt Mt. Kulal Rabies Control je prvním rozsáhlejším projektem Veterinářů bez hranic ČR v zahraničí.

Věřím, že po době, ve které se Češi hlasitě hlásili o pomoc těch „bohatších", přichází radostnější období, kdy je na nás, abychom tuto pomoc předali dál... Odstartování vakcinace psů na exotickém konci světa je jedna věc, dokázat udržitelnost takového projektu je záležitost zcela jiná.

Jako ten, který to všechno zřejmě způsobil, si tak mohu přát jediné: the show must go on!

Prof. MVDr. David Modrý, Phd.

ředitel VSF-cz